Vážení rodiče, milí žáci, kolegové, zřizovatelé školy,
v poslední době mě stále častěji probouzí a provází myšlenka, že úroveň školy, ve které působím jako ředitel, v současnosti výrazně klesá a nikomu to vůbec nevadí. Dokonce mám tíživý pocit, že to snad díky pohodlnosti i mnohým lidem vyhovuje.
Z čeho tak soudím a proč mám tento pocit? Důvodů je hned několik.
Jeden z nich naznačuje již nadpis tohoto článku. V posledních měsících nacházíme chlapecké záchody znečištěné takovým způsobem, že to opravdu nelze říci jinak, než že tam po sobě zanechává vizitku nějaké nevychované ,,čuně” či divá zvěř. Omlouvám se za ten výraz, ale kdo na vlastní oči spatřil znečištění záchodů, které způsobuje nějaký „hodný a slušný“ chlapec, ten mi zajisté dá za pravdu. Smekám před uklízečkami, které opakovaně tuto spoušť po tomto jedinci uklízí, aby všichni ostatní mohli toaletu také používat a to za účelem, ke kterému je určena. Smutnou skutečností je podle mého názoru i to, že znečišťování toalety nedělá samotný jeden hoch, nýbrž jeho činnosti přihlíží nebo o ní ví několik dalších chlapců. Nejenom, že jim to nevadí, ani nijak proti tomuto chování nezasáhnou, ale naopak ho kryjí, ba dokonce i obdivují. Pokud by jim to vadilo, svěřili by se určitě alespoň svým rodičům, kteří by pak jako rozumní a uvědomělí dospělí jedinci o tomto nešvaru informovali školu. Nebo snad ne?
Dalším důvodem, proč si myslím, že úroveň školy klesá, je oblékání našich žáků. Žil jsem v době, kdy jsme doma po vyučování museli chodit v modrých teplákách s vytahanými koleny a velkým pudlem. Styděl jsem se, když jsem pak v tomto oblečení měl jít třeba do obchodu pro chleba. Jít v teplákách do školy nepřipadalo v úvahu a mí rodiče by to nikdy nedovolili. Nyní jsou tepláky moderní, některé celebrity, které většina lidí ani nezná, v nich chodí dnes i do divadla, na úřad nebo k lékaři. Po jejich vzoru pak přibývá stále více žáků, kteří denně v teplákách do školy chodí. Vnímám to jako neúctu k zařízení, které má lidi vzdělávat. Všichni mají plno řečí o tom, jak je vzdělání nadmíru důležité, a pak na tak důležitou činnost přijdou ve vytahaných teplákách. Asi už neplatí staré rčení: ,, Je to pravda odvěká, že šaty dělaj člověka…” anebo snad platí? Když jsem žil v Austrálii, tak jsem každé ráno potkával děti v uniformách, které mířily do škol. Prestiž každé školy se dala snadno poznat právě podle uniformy. Na „obyčejné“ škole měly děti jako uniformu jen silonové kraťasy a tričko s logem školy. Na prestižní školu chodili už prvňáčci v perfektně padnoucím obleku s kravatou a vyšitým logem školy. Bylo vidět, že jsou všichni na svou školu hrdí a jejich vystupování i chování bylo na zcela jiné úrovni.
Pokud by se platilo v Dubňanech školné, tak by dle loňského rozpočtu školy vycházelo přes osm tisíc korun na žáka měsíčně. Nevím, kolik rodičů by si to mohlo dovolit, ale myslím si, že podle této výše by se jednalo spíše o prestižní školu. Je tedy jen na rodičích, zda své děti chtějí posílat do této prestižní školy nebo z ní časem udělají jen „obyčejnou“ školu, kde se žáci učí v teplákách, protože je to hlavně pohodlné. Myslel jsem si, že škola je místem, kam se chodí děti hlavně vzdělávat a ne si pohovět.
Dalším důvodem poklesu úrovně je nedodržování školního řádu. Mám na mysli především používání mobilních telefonů. Vidím občas někoho z kolegů, že nějak upozorňuje děti s telefonem v ruce, že tím vlastně porušují školní řád. Dle školního řádu má být telefon vypnutý ve školní brašně a má být používán jen pro nutnou komunikaci. Denně si stěžujeme na to, že děti jsou na mobilních telefonech závislé, ale v podstatě to tiše tolerujeme. Ono je to totiž velmi pohodlné, jak pro rodiče, tak i pro učitele. Když si dítě hraje s mobilním telefonem, tak je v klidu a nikoho tím neotravuje.
Další otázkou, která mne trápí, je i nezájem dětí a jejich rodičů o to, aby děti něco uměly. Rodiče sice děti do školy posílají, ale znalosti jejich dětí jsou jim většinou cizí. To, že dítě nic neumí, přece nikomu nevadí - hlavně že má jedničky. Samotným dětem často nezáleží ani na těch dobrých známkách.
Pokládám si tedy otázku, zda mé snažení má nějaký smysl. Jestli by nebylo pro naši společnost lepší, kdybych se opět vrátil k průmyslu a své znalosti věnoval vytváření materiálních hodnot. Ty jsou dnes vysoce ceněny. Znalosti, slušné chování, komunikace, vzájemná spolupráce jsou jen prázdná slova, kterých si dnes zrovna moc neceníme. A slova jako pokora, úcta či skromnost vypadla ze slovníku téměř úplně a nedovedou je vysvětlit ani někteří kolegové.
Má to tedy smysl? Osobně věřím, že má. Jsem si ale také vědom toho, že většina dokáže zvládnout daleko více než jednotlivec. Dovedu nějakou dobu hrát přesilovku, ale také si dobře uvědomuji, že je někdy rozumné ustoupit. Záleží tedy na tom, na které straně bude stát ta většina.
S úctou Pavel Prošvic.
